pátek, 20. února 2004
Erasmus Rotterdamský, podivné nálady, masová kultura & já
...po dlouhém čase spíš deníkový než mediální záznam, ačkoliv...Aniž bych tu chtěl psát cokoliv osobního, prožívám v poslední době dosti podivné dny, které snad nejlépe charakterizuje obal jednoho (nejen:) mého oblíbeného alba (viz i níže)...
Zatímco za normálních okolností bych se tu patrně rozčiloval nad tím, co zas Jana Tunu dohnalo k vzletmému "takový skandál tu už dlouho nebyl", či jak se "seriózní" deníky probudily, když si poslanec Kott opět přihnul (jako by tohle byla zpráva dne, že jeden politický odpadlík, co nedokáže kontrolovat ani svůj nevymáchaný chřtán, nachází pohříchu stále dost sil na to, aby opozičně kontroloval tuto zem)... Ale dnes, dnes zůstávám vůči tomu všemu masovému chladný jak Saddámovo srdce a Bushovy diplomatické pudy...
Proč se rozčilovat, když o nástupu Gottů, Kottů a Tun věděl své už Erasmus Rotterdamský na počátku šestnáctého století...?!
"Je vůbec zapotřebí zmiňovat se o mistrech umění? Ti jsou všichni tak horlivými přívrženci Sebelásky, že by se každý z nich spíše zřekl políčka zděděného po otci než víry ve svůj talent; týká se to hlavně herců, zpěváků, řečníků a básníků. Čím je kdo z nich větší břídil, tím nemírnější je jeho ješitnost, tím více se vypíná a nafukuje. A rovný si vždy k sobě najde rovného, ba dokonce čím ztřeštěnější stvoření, tím více má obdivovatelů. Většina lidí se vždy nadchne pro nějaký nesmysl, poněvadž, jak už bylo řečeno, lidé podléhají bláznivosti ohromnou měrou. Takový nevědomec jednak nalézá sám v sobě velké zalíbení, jednak vzbuzuje obdiv u značného počtu lidí: proč by tedy měl dávat přednost dokonalému umění, které by ho za prvé stálo mnoho úsilí, za druhé by z něho udělalo plachého podivína a za třetí by se líbilo jen úzkému kruhu lidí?"
Zatímco za normálních okolností bych se tu patrně rozčiloval nad tím, co zas Jana Tunu dohnalo k vzletmému "takový skandál tu už dlouho nebyl", či jak se "seriózní" deníky probudily, když si poslanec Kott opět přihnul (jako by tohle byla zpráva dne, že jeden politický odpadlík, co nedokáže kontrolovat ani svůj nevymáchaný chřtán, nachází pohříchu stále dost sil na to, aby opozičně kontroloval tuto zem)... Ale dnes, dnes zůstávám vůči tomu všemu masovému chladný jak Saddámovo srdce a Bushovy diplomatické pudy...
Proč se rozčilovat, když o nástupu Gottů, Kottů a Tun věděl své už Erasmus Rotterdamský na počátku šestnáctého století...?!
"Je vůbec zapotřebí zmiňovat se o mistrech umění? Ti jsou všichni tak horlivými přívrženci Sebelásky, že by se každý z nich spíše zřekl políčka zděděného po otci než víry ve svůj talent; týká se to hlavně herců, zpěváků, řečníků a básníků. Čím je kdo z nich větší břídil, tím nemírnější je jeho ješitnost, tím více se vypíná a nafukuje. A rovný si vždy k sobě najde rovného, ba dokonce čím ztřeštěnější stvoření, tím více má obdivovatelů. Většina lidí se vždy nadchne pro nějaký nesmysl, poněvadž, jak už bylo řečeno, lidé podléhají bláznivosti ohromnou měrou. Takový nevědomec jednak nalézá sám v sobě velké zalíbení, jednak vzbuzuje obdiv u značného počtu lidí: proč by tedy měl dávat přednost dokonalému umění, které by ho za prvé stálo mnoho úsilí, za druhé by z něho udělalo plachého podivína a za třetí by se líbilo jen úzkému kruhu lidí?"
[Chvála bláznivosti, Desiderius Erasmus Rotterdamský, Aurora, 1995, str. 49-50]
Chvála bláznivosti či, chcete-li, jak starší překlady praví, Chvála bláznovství, je nedlouhé, ale mistrovsky vyvedené dílo jednoho z nejvzdělanějších humanistů šestnáctého století. Když jsem ho četl, zjevovaly se přede mnou desítky memoárů & knih novějšího data a zdánlivě nových myšlenek. Zjevoval se přede mnou novověk v konturách reálnějších, než je tělo Petry Buzkové před svou mediální transformací a užíval jsem si vpravdě citátových hodů, kterými jsem pro personifikovaného strýce Příhodu zaplácal celý třístránkový dokument. Vybraná pasáž je, myslím, víc než dobrou charakteristikou toho, co dnes nazýváme masová kultura.
Co mají s masovou kulturou společného Gott, Tuna & Kott? Jeden se jí opíjí (Gott), druhý se v ní opíjí (Kott) a třetí (Tuna) z toho stále nevychází z úžasu a je tím taktéž opit a šokován. Protože čím víc skandálů a šoků, tím víc masa & mas.
Proto nezlobím se dnes na žádného z nich. To masově podávaný alkohol je ovládá, a už zmiňovaný Erasmus věděl, že tato lihovina, přes všechnu svou vyčpělost, je přátelštější (řečeno newspeakem – víc user-friendly) nežli třeba archivní Don Perignon. Proto, pánové, pozvedám vám číš v tomhle svém nemocném stavu, ale jen co se z něj vyležím, běda vám zas, pseudoumění never more, ač dnes (vlastně už včera) mne nepokrytě bavilo. Někdy holt člověku víc po chuti jsou aforismy Tunovy než Kafkovy:( Nesmí to však trvat příliš dlouho... Proto končím s tímto textem a vyrážím zas na dlouhou cestu mezi dnem & snem, na níž mne i nadále budou provázet slova:
"Oh, but how can I sleep with your voice in my head
And and ocean between us
And room in my bed
Have I come to the point where I'm loosing the grip
Or is it still time to get into
The swing of things"
ps: Všem, kteří jsou na to hákliví, se omlouvám, že Jana Tunu neskloňuji podle vzoru předseda, nýbrž žena. Má to své (nepopírám, že zvrhlé:) opodstatnění – hysterie je vlastnost příznačná několika mužům, zato však tunám žen. Jan Tuna je revoltující maskulinní feministka s mikrofonem v ruce a nic proti tomu, chraň bůh, i s emocemi se to musí umět, třebaže občas by něškodilo přestat si plést zprávy s béčkovou kovbojkou, obohatit frazeologickou zásobu, ale což, hesla musí být stručná, jasná & úderná, a konečně, dost už řečí, ať Jenovi skandální pšenka kvete dál a češtináře ať netrápí, že z něj činím la femme. On totiž lepší Jan Tuna jako la femme než bezesné snové [ošklivý oxymóron, vím] noci bez – a přesto s – femme fatale, která přitom není ničehož vinna. Na vině je má zpropadená centrální nervová soustava.
Dobrou noc:)
Co mají s masovou kulturou společného Gott, Tuna & Kott? Jeden se jí opíjí (Gott), druhý se v ní opíjí (Kott) a třetí (Tuna) z toho stále nevychází z úžasu a je tím taktéž opit a šokován. Protože čím víc skandálů a šoků, tím víc masa & mas.
Proto nezlobím se dnes na žádného z nich. To masově podávaný alkohol je ovládá, a už zmiňovaný Erasmus věděl, že tato lihovina, přes všechnu svou vyčpělost, je přátelštější (řečeno newspeakem – víc user-friendly) nežli třeba archivní Don Perignon. Proto, pánové, pozvedám vám číš v tomhle svém nemocném stavu, ale jen co se z něj vyležím, běda vám zas, pseudoumění never more, ač dnes (vlastně už včera) mne nepokrytě bavilo. Někdy holt člověku víc po chuti jsou aforismy Tunovy než Kafkovy:( Nesmí to však trvat příliš dlouho... Proto končím s tímto textem a vyrážím zas na dlouhou cestu mezi dnem & snem, na níž mne i nadále budou provázet slova:
"Oh, but how can I sleep with your voice in my head
And and ocean between us
And room in my bed
Have I come to the point where I'm loosing the grip
Or is it still time to get into
The swing of things"
ps: Všem, kteří jsou na to hákliví, se omlouvám, že Jana Tunu neskloňuji podle vzoru předseda, nýbrž žena. Má to své (nepopírám, že zvrhlé:) opodstatnění – hysterie je vlastnost příznačná několika mužům, zato však tunám žen. Jan Tuna je revoltující maskulinní feministka s mikrofonem v ruce a nic proti tomu, chraň bůh, i s emocemi se to musí umět, třebaže občas by něškodilo přestat si plést zprávy s béčkovou kovbojkou, obohatit frazeologickou zásobu, ale což, hesla musí být stručná, jasná & úderná, a konečně, dost už řečí, ať Jenovi skandální pšenka kvete dál a češtináře ať netrápí, že z něj činím la femme. On totiž lepší Jan Tuna jako la femme než bezesné snové [ošklivý oxymóron, vím] noci bez – a přesto s – femme fatale, která přitom není ničehož vinna. Na vině je má zpropadená centrální nervová soustava.
Dobrou noc:)
Ondřej Leinert,
pátek, 20. února 2004, 2:08
komentáře:
(Lunka - Mail - WWW) Vloženo 03.04.2009, 10:41:56
Páni... je to sice poměrně starší článek, ale já to sem musím napsat - je to snad ten nejlepší, co jsem kdy četla... Opravdu, úcta poklona autoru, pokud si to někdy bude číst ;)
Přidání komentáře...