neděle, 9. května 2004
Léto, hody, luxusní vozy, fotky & sentiment
aneb Co mají společného Gerard Depardieu, Ondřej Leinert a Leoš Mareš?Všichni jsou to exhibicionisté, všichni jsou ukecaní a hlavně – všichni byli v nedávné době v Kroměříži. Zatímco prve jmenovaný natáčel na zámku dokument o skladateli Salierim (onom proklatém Amadeově sokovi), ten druhý krmil v Podzámecké zahradě perskou kočku a pilně studoval (leč nedostudoval) Kurs obecné lingvistiky. Flákal se jako vždy jen Mareš. Ale minulý týden zavítal do našeho města i on. Znovu (tuším už potřetí) se otevíral místní vyhlášený discoclub Slady. Nic pro mne, přesto zdroj jsem tam měl.
Podvečer. Stará sladovna, stovky pubescentních dívek, řev, křik & Ferrari. I mediálně slavná rodina Lakatošů (mediálně slavná obzvláště díky Josefu Klímovi a pořadu Na vlastní oči) s ostrým klíčem na místě, připravena k činu, jenž dokázal znechutit život nejednomu motoristovi a Vincent Vega z Pulp Fiction měl pro něj jedinou odpověď. Jen hlavní hrdina stále nikde. Venku holky, v sále holky, na zahrádce holky, všude vedro a ten řev. Pár lidí vyčkává v chodbičce, zatímco holky jsou natěšené, že Leoš bude mít minimálně takový nástup, jako fiktivní rozhodčí nedávno v Sazka areně, když spustili se ze stropu. Leoš je ale zrovna v chodbičce a je mu to fuk, protože si vykládá s mou tetou. Krčí se v rohu, a jelikož na sobě nemá kožich, je každému ukradený. Když se dovídá, že na jeho vůz má zálusk nechvalně proslulá partička Kroměřížanů, kteří jedno takové auto dostávají ročně (v pekuniární podobě) od státu, povolává si na pomoc dva (po)mazané muže. Na chvíli se ztrácí v metrosexuálním roji, a pak už je to Mareš, jak ho známe ["Lži jsou jako déšť a už zase prší... (cca 23x)"]. Ještě pár kousků, Leo usedne do Ferrari a zmizí. Další den se pak dovídám, že dotyčný se "ožral jak dobytek", jiné verze hovoří o tom, že nemohli ho dostat induloňáci do auta, třetí, že "Mareš byl v pohodě, ale to ferárko, to dostalo zabrat", čtvrté, že nejednalo se o Ferrari, ale o Hondu. Teď zase na Novinkách letí tahle šílená zpráva... Aby se v tom jeden Ondřej vyznal!
Stalo se ale jaksi mým oblíbeným zlozvykem sledovat zákulisí svého města v takovýchto chvilkách. Když jsem ještě bydlel v Kojetíně, navštívil tu šesti tisícovou obec v rámci hodové slavnosti Petr Muk. Byl horký letní den, náměstí plné kelímků, piva, propocených košil, Čechů, Romů, Moravanů, snad i nějakého toho Slezana. Čas 16:30 je zanesen tučně v programu, leč ještě v 17:00 exředitelka městského kulturního střediska hledá zuby, aby mohla Kojetínu slavnostně oznámit "Pan Muk už je na cestě!" Pak se z amplionu ozývá ABBA & skladba Honey, Honey, pro neangličtináře následována tuzemskou verzí Hanky Zagorové a Petra Rezka Asi, asi. V 17:15 je mistr na místě. Exředitelka opět popadne chrup a zahlásí "Druhý nejlepší zpěvák v anketě Tý, Tý; bývalý [frontman] kapel Oceán a Shalom; stálice naší pop [muzik], pan Petr... [chrčení a pištění mikrofonu, zacpané uši] Muk!!!" Za všeobecného nadšení ["Tak už dělej, je mi vedro"] to Petr rozjíždí s písní Neusínej, zatímco dvě jeho tanečnice v rytmu tance pozorují, jak Kojetín sedí, pije pivo, limo & konzumuje utopence. Je stále horký letní den, aparatura praská, mistr křepčí, exředitelka pokuřuje a město to glosuje "Tak ten Muk... nic moc."
Těším se na letošní hody, jestli nebudete mít kolem patnáctého a šestnáctého srpna co dělat, určitě taky do Kojetína přijeďte. V té atmosféře dal by se natáčet skvělý dokument. Chyběl jsem jen loni. To se jela Grand prix v Brně, já se vracel z Norska, projížděl tou elliotovsky pustou zemí a prožíval jeden z nejkrásnějších dnů svého života. Neměl jsem blog, hody mi byly ukradené, ale byl jsem šťastnější než Depardieu, Muk i Mareš. Nevracel jsem se Někam, ale za Někým. Někdo dokázal pro mne ten den přetvořit v mořský příliv a já, pán moře, těšil se, až dotkne se mého těla a nechá mne plavat jinak, než se mi to většinou do té doby s mými ideály a představami o "té Pravé" stávalo. Nechala. Druhý den jsme spolu plavali v jezeře. Teď čte tyto řádky, a říká si, jak strašně jsem ukecaný, jak se vyjadřuju dvojsmyslně, takže si o tom každý může myslet něco jiného. Ale je to fuk. Pro mne to tehdy byl nádherný čas. Díky Ti.
Co budu dělat letos, netuším. Ale když se to tak sešlo, musela si má sentimentální dušička v této divné noci ulevit. Pro všechny, hledající něco mediálního, mrkněte dnes třeba sem. Dal si s tím ten člověk moc velkou práci, tak mu to aspoň pochvalte nebo zkritizujte, ať ví co a jak. Já jdu spát:(
Vzpomínky nikdy nejsou dokonalé. Jednu halí čekání, druhou prázdnota, třetí dráty, čtvrtou bugr & alkohol. To nejhezčí zůstalo v hlavě a roztroušené kolem...
© první fotku si vymyslel Ondřej, zrealizoval Radek; druhá jde na vrub Kamile; zbylé Ondřejovi:)
Podvečer. Stará sladovna, stovky pubescentních dívek, řev, křik & Ferrari. I mediálně slavná rodina Lakatošů (mediálně slavná obzvláště díky Josefu Klímovi a pořadu Na vlastní oči) s ostrým klíčem na místě, připravena k činu, jenž dokázal znechutit život nejednomu motoristovi a Vincent Vega z Pulp Fiction měl pro něj jedinou odpověď. Jen hlavní hrdina stále nikde. Venku holky, v sále holky, na zahrádce holky, všude vedro a ten řev. Pár lidí vyčkává v chodbičce, zatímco holky jsou natěšené, že Leoš bude mít minimálně takový nástup, jako fiktivní rozhodčí nedávno v Sazka areně, když spustili se ze stropu. Leoš je ale zrovna v chodbičce a je mu to fuk, protože si vykládá s mou tetou. Krčí se v rohu, a jelikož na sobě nemá kožich, je každému ukradený. Když se dovídá, že na jeho vůz má zálusk nechvalně proslulá partička Kroměřížanů, kteří jedno takové auto dostávají ročně (v pekuniární podobě) od státu, povolává si na pomoc dva (po)mazané muže. Na chvíli se ztrácí v metrosexuálním roji, a pak už je to Mareš, jak ho známe ["Lži jsou jako déšť a už zase prší... (cca 23x)"]. Ještě pár kousků, Leo usedne do Ferrari a zmizí. Další den se pak dovídám, že dotyčný se "ožral jak dobytek", jiné verze hovoří o tom, že nemohli ho dostat induloňáci do auta, třetí, že "Mareš byl v pohodě, ale to ferárko, to dostalo zabrat", čtvrté, že nejednalo se o Ferrari, ale o Hondu. Teď zase na Novinkách letí tahle šílená zpráva... Aby se v tom jeden Ondřej vyznal!
Stalo se ale jaksi mým oblíbeným zlozvykem sledovat zákulisí svého města v takovýchto chvilkách. Když jsem ještě bydlel v Kojetíně, navštívil tu šesti tisícovou obec v rámci hodové slavnosti Petr Muk. Byl horký letní den, náměstí plné kelímků, piva, propocených košil, Čechů, Romů, Moravanů, snad i nějakého toho Slezana. Čas 16:30 je zanesen tučně v programu, leč ještě v 17:00 exředitelka městského kulturního střediska hledá zuby, aby mohla Kojetínu slavnostně oznámit "Pan Muk už je na cestě!" Pak se z amplionu ozývá ABBA & skladba Honey, Honey, pro neangličtináře následována tuzemskou verzí Hanky Zagorové a Petra Rezka Asi, asi. V 17:15 je mistr na místě. Exředitelka opět popadne chrup a zahlásí "Druhý nejlepší zpěvák v anketě Tý, Tý; bývalý [frontman] kapel Oceán a Shalom; stálice naší pop [muzik], pan Petr... [chrčení a pištění mikrofonu, zacpané uši] Muk!!!" Za všeobecného nadšení ["Tak už dělej, je mi vedro"] to Petr rozjíždí s písní Neusínej, zatímco dvě jeho tanečnice v rytmu tance pozorují, jak Kojetín sedí, pije pivo, limo & konzumuje utopence. Je stále horký letní den, aparatura praská, mistr křepčí, exředitelka pokuřuje a město to glosuje "Tak ten Muk... nic moc."
Těším se na letošní hody, jestli nebudete mít kolem patnáctého a šestnáctého srpna co dělat, určitě taky do Kojetína přijeďte. V té atmosféře dal by se natáčet skvělý dokument. Chyběl jsem jen loni. To se jela Grand prix v Brně, já se vracel z Norska, projížděl tou elliotovsky pustou zemí a prožíval jeden z nejkrásnějších dnů svého života. Neměl jsem blog, hody mi byly ukradené, ale byl jsem šťastnější než Depardieu, Muk i Mareš. Nevracel jsem se Někam, ale za Někým. Někdo dokázal pro mne ten den přetvořit v mořský příliv a já, pán moře, těšil se, až dotkne se mého těla a nechá mne plavat jinak, než se mi to většinou do té doby s mými ideály a představami o "té Pravé" stávalo. Nechala. Druhý den jsme spolu plavali v jezeře. Teď čte tyto řádky, a říká si, jak strašně jsem ukecaný, jak se vyjadřuju dvojsmyslně, takže si o tom každý může myslet něco jiného. Ale je to fuk. Pro mne to tehdy byl nádherný čas. Díky Ti.
Co budu dělat letos, netuším. Ale když se to tak sešlo, musela si má sentimentální dušička v této divné noci ulevit. Pro všechny, hledající něco mediálního, mrkněte dnes třeba sem. Dal si s tím ten člověk moc velkou práci, tak mu to aspoň pochvalte nebo zkritizujte, ať ví co a jak. Já jdu spát:(
Vzpomínky nikdy nejsou dokonalé. Jednu halí čekání, druhou prázdnota, třetí dráty, čtvrtou bugr & alkohol. To nejhezčí zůstalo v hlavě a roztroušené kolem...
© první fotku si vymyslel Ondřej, zrealizoval Radek; druhá jde na vrub Kamile; zbylé Ondřejovi:)
Ondřej Leinert,
neděle, 9. května 2004, 4:12
komentáře:
Přidání komentáře...